Ztracená

29. ledna 2011 v 23:55 | Mango |  Povídky jednorázovky
Ufff...po dlooouhý době konečně něco. Doufám, že se bude líbit, i když se jedna o starší povídku =).


Z nebe se na zem snášela vločka za vločkou a bílá tma pohltila skoro vše. Z té jako šedozelené ostrůvky v bílém moři vykukovaly koruny vznešených smrků, které nad touto krajinou držely stráž už pěknou řádku let. Sem tam zpoza jejich kmenů nahlédla zvědavá srnka doufajíce, že najde alespoň malý trs trávy, kterým by mohla utěšit svůj hlad. Celý les tak vyvářel jemnou symfonii barev a tvarů sepsanou tím nejnadanějším skladatelem - samotnou Matičkou zemí.
Jenže ona to nedokázala ocenit. Její srdce zachvátila panika a hrůza. Svět dětských snů se náhle ponořil do temnoty.
"Mami, mami!" Volala z plných plic. Ale odpovědí jí bylo jen ticho, při kterém se jí svíralo hrdlo. Rozběhla se. Musí najít maminku. Ještě před chvílí tu přeci byla!
Ale čím rychleji běžela, tím víc se ztrácela v hlubinách hvozdu. Všechno bylo tak
stejné - všude byl sníh a stromy, sem tam stopy divoké zvěře. Byla ztracená v labyrintu ze kterého nebylo cesty ven. A nebyl to jen les, ale hlavně její pocity - nevěděla, co má dělat. Chtěla pryč - nejlépe za maminkou, ale nemohla.
Po hodině, která se jí zdála jako nekonečná doba, to vzdala. Energie jí jako mávnutím kouzelného proutku opustila a navíc její tělo pohltil mráz. Konečky prstů na nohou i rukou jako by už nebyly a tváře nepříjemně pálily.

Sedla si proto pod nejbližší smrk, objala nohy a hlasitě se rozvzlykala. Svět neměl cenu. Život byl nespravedlivý. Už nikdy se nepodívá domů. Už nikdy neuslyší tátův hlas, neochutná maminčiny buchty ani neobejme babičku. Nikdy.
Její okolí se pomalu začínalo měnit v šedozelenou šmouhu a čím dál víc se nořilo do tmy a jejím tělem prostupoval mráz hlouběji a hlouběji. Když tu najednou se odněkud ozval hlas. Byl milý, zvonivý a přímo hladil po duši.
"Mé milé dítě. Pojď se mnou." Dívenka si otřela uslzené oči a rychle začala pátrat, odkud onen hlas vychází ve skrytu duše doufajíc, že je to mamka.
Nejdříve nic neviděla, ale potom si toho všimla. Nevěděla přesně co to je, ale protože jí to připomínalo víly z pohádek, pojmenovala to Zvonilka.
"Kam?" Otázalo se bytosti děvče.
"Domů." Nejdříve jen nevěřícně koukala, ale pak jí to došlo. A to jí do žil vlilo zbrusu novou energii.
"Rychle, rychle, musím tam být co nejdříve! Už tam na mne určitě čekají." Vyskočila na nohy.
"Ano, to ano. Matka tě již očekává a těší se na tebe." Odpověděla jí úsměvem víla. To dívence vykouzlilo úsměv na rtech.
"Tak jdeme?" Pobízelo nedočkavě děvče.
"Nejdříve potřebuju tvé svolení. Chceš se mnou jít?"
"Ano, ano! Ale hlavně ať už jsme tam!" Zvonilka se jenom podívala smutně do strany. Ta holčička neví, že odtud odchází. Jenže v popisu práce měla víla to, že jich musí přivést co nejvíce. Co nejvíce jich dovést ke světlu.
"Tak mne vezmi za ruku." Pobídlo dívku stvoření. Dítě ho ochotně vzalo a vykročilo po světélkující cestě do neznáma. A tak nymfa Smrti opět splnila svůj úkol.




ziimma
foto vlastní
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Prosím, nekopírujte nic z mého blogu bez mého svolení a beze zdroje!

Obrázek použitý v designu blogu jsem kreslila já na tabletu v Gimpu.